Pravidla léta

Díky za doporučení, Baru! Pravidla léta od australského výtvarníka a autora Shauna Tana jsou obrázkovou knížkou, která, podobně jako Gaarderova kniha To je otázka, nechává hlavní část práce na čtenáři či přečítači. Tedy samozřejmě až poté, co mu k tomu poskytne dokonalý, fascinující a surreálný svět, v němž je možné interpretovat cokoli skoro jakkoli - od tušeného příběhu, přes "morální ponaučení" až po epické detaily. Nádherná knížka!

"Tohle jsem se naučil minulé léto:" uvádí Tan knihu a následuje 16 pravidel o jedné větě doprovázených jednou nebo více celostránkovými ilustracemi - reprodukcemi Tanových olejomaleb. A můžou to být zdánlivé banality, stejně jako hluboké "filozofické" pravdy - obyčejně všechno dohromady ;-) Záleží na výkladu, který pro dítě (a nebo sami sobě) vymyslíte. Jestli ho chcete "vychovávat", pobavit ho, nebo s ním sdílet jeho (i svoje) strachy. 

Nikdy nenechávat jednu červenou ponožku na prádelní šňůře.

Středem všeho je vztah dvojice chlapců - jednoho malého a o druhého něco většího, snad bratrů, snad kamarádů. Kdo se od koho učí, je evidentní - starší je vždy ten, kdo se chová "správně", zná odpovědi, nedělá chyby, kárá, ale také trápí toho mladšího, který zas něco - většinou neúmyslně - pokazil. A peripetie toho vztahu jsou na obrázcích stále temnější a stísněnější... 

Nikdy nezapomenout heslo.

Příklad za všechno: "Nikdy nehledat důvody." Hoši se perou a kolem nich stojí tvorové z předchozích obrázků. Protože vždycky se v minulosti najde něco, co na druhého můžete vytáhnout. Au. Platí v jakémkoli vztahu, občas si to opakuji v duchu sama sobě během manželského zápolení... Každopádně se tím dítěti hezky vizualizuje to, o čem se dá dlouze a s poukazováním na vaše (a jeho) vlastní zážitky a průšvihy vyprávět...

Nikdy nehledat důvody.

Pokud by vás znepokojovalo, že neznáte ten "jediný a pravý" význam ilustrací, můžete být v klidu. Nic takového neexistuje. Tedy alespoň to Shaun Tan tvrdí. Sice nakonec neodolal a sepsal svůj osobní výklad, ale týká se jeho inspirací a myšlenek, není to nic absolutního. Pravidla léta jsou jako univerzální klíč. 

Nikdy nedávat klíče někomu neznámému.

"Nikdy nedávat klíče někomu neznámému." Řekla bych, že podobný pocit jsme si na základce, nebo nejpozději na střední škole prožili skoro všichni... A podobně depresivních zastavení je v knize čím dál tím víc... Jenže jde přece o minulé léto... V posledních stranách knížky příběh obou chlapců směřuje k příměří a zklidnění. Vše, co se stalo, je součást cesty. 

"Nikdy se nehádat s rozhodčím."? Fakt ne? :-) Ani s finálním mottem "Nikdy neporušuj pravidla. Zvlášť, když jim nerozumíš," se zrovna ztotožnit nedokážu. Pravidla jsou důsledek, ne dogma. A stejně jako si je prožili ti hoši, musí si jimi projít každý sám a po svém. Potom se dají pochopit. Ale možná se to dá vykládat ještě trochu jinak ;-)

Shaun Tan: Pravidla léta

Nakladatelství Labyrint 2014

Mistr sportu skáče z dortu

Byla samozřejmě strašná nespravedlivost, že nejrůznější "jak se do lesa volá" a "měla babka čtyři jabka" mají národní pomník v podobně nejrůznějších knížek říkadel a přitom vývoj jde dál a každá generace vytváří vlastní hlášky a veršovánky :-) Takový první pomníček lidového humoru a DIY literárního tvořeníčka přelomu milénia postavil právě autor výběru Jan Nejedlý a ilustrátor Jaromír Plachý. Říkadla, básničky, písničky a jiné srandičky, tak zní podtitul knížky, v níž lze najít cokoli od  "Ach ty jsi hezká, jak záchodová deska" přes Krysu Vasilisu až po "Byl malý Číňánek, měl malý copánek." 

Spousta uvedených výtvorů a slovních spojení jsou legrácky, které se během minulého režimu šířily v opisech skrze památníčky a dneska kolují v nejrůznějších hromadných mailech hned vedle evangelií typu "Jak vyndat klíště" a "Papkejte banány!". 

Humor je to absurdní, lechtivě nekorektní, sem tam fekální, což děti samozřejmě milují. "Bába spadla do hnoje, zabila tam kovboje!" a "Tyhle prsa vojenský, to je něco pro ženský!" nebo "Dobrý večer, kdo tu brečel". Zní to neumětelsky a možná namítnete, proč by se něco takového mělo tisknout... Mělo! Jednak z toho nenápadně dýchá tvořivá anarchie éry normalizace, v níž mnohá úsloví vznikla a tak trochu jde tedy o svého druhu svědectví doby. A potom je to skvělá zásobárna nejrůznějších slovních odpalovaček, hříček a písniček, kterými můžete dětem prošpikovat jejich slovní projev a ještě je to bude bavit. Protože za pár let je čeká puberta, země, v níž budou jen "čekovat hinty, majnkraftovat, fejsbůčkovat, lovískovat" a podobně... 

Naprosto úžasné jsou pak ilustrace Jaromíra Plachého, kterého Tadeáš miluje už od časů jeho opusu Koule a krychle. Postavičky ve tvaru jelit, brambor, zombie zvířátek, nejrůznějších bobtnajících monster a deformovaných panáčků dokonale souzní s nasbíranými slovesnými pa-skvosty. Sem tam si Plachý příběh, který ilustruje, autorsky dovypráví v bublinách a komentářích. Prostě nádhera! Celé je to takový literární smeťák-střepák, na kterém hromady byť lehce nakřápnutých věciček čekají na další generace objevitelů. Naše děti už to znají nazpamět...

Mimochodem - pořád se něco děje. Jen hláškám typu "Přišel jsem, viděl jsem, vytěžil jsem" a "Lepší iron v invu, nežli diamant v lávě", už asi nebudete bez předchozího tréninku rozumět...

 Mistr sportu skáče z dortu

Sestavil Jan Nejedlý, ilustroval Jaromír Plachý

Nakladatelství Meander 2014

Piráti a Čarodějky

Tohle jsou dvě stálice Klubu deskových her. Beru je pokaždé a můžu si být jistá, že se nejméně třikrát otočí. Piratatak a Diamoniak jsou karetní hry, ve kterých jde hodně o štěstí a náhodu, malinko o strategii a škodící taktiky... Ideální zábava pro předškoláky a první stupeň!

Pravidla jsou celkem jednoduchá a karty nemají žádné doplňující texty, takže pokud se děti hru naučí, celkem mechanicky ji dovedou hrát i bez dozoru dospělé osoby. Jediný zádrhel může být míchání karet po každém kole. To je docela klíčové. Hráči se totiž nestřídají po jedné kartě - naopak můžou si tahat z balíčku tak dlouho, dokud uznají za vhodné - nebo je nezastaví útok piráta či čarodějnice. A nezamíchaný balíček s dlouhou řadou po sobě jdoucích výhodných karet dokáže vygenerovat adepta na vítěze poměrně snadno a rychle. Naopak smolař si může líznout škodícího piráta nebo čarodějku na "první dobrou" hned několik tahů za sebou.

Cílem Piratataku i Diamoniaku je sestavit buď loď, nebo princeznovský zámek ze šesti dílků jedné barvy. Každý hráč buduje loď či zámek takové barvy, jejíž dílek si lízne jako první. Od začátku hry až do konce, a to i když o všechny karty této barvy náhodou přijde. Je to výhoda: nemůže se s jiným hráčem přetahovat jako v kvartetu. Také smí svou vytouženou kartu od protivníka koupit za zlaťáky nebo diamanty, na něž lze v lízacím balíčku narazit. A soupeř mu ji MUSÍ prodat. Budování maří osm škodících karet pirátů či čarodějek - když na ně hráč narazí, jeho tah končí a on se musí vyplatit buď třemi libovolnými kartami nebo speciální kartou "zbraně" - což je buď dělo nebo víla s kouzelnou hůlkou. Toto "výpalné" jde do odhazovacího balíku, který se znovu zamíchá a vrátí do hry až poté, co se dobere poslední karta lízacího balíčku. Hráči tak mohou velice efektivně překazit rivalovi cestu k vítězství - to když odhodí právě tu kartu, kterou sbírá - a on musí čekat na další zamíchání.

Moje resumé: výborná a chytlavá hra třeba na cesty a dobrý odrazový můstek do světa her.

Velká výhoda jsou krásné obrázky a skvěle zvolené téma. Na piráty, princezny, víly a čarodějky děti prostě slyší.  

PS: Když Tadeáš prohrává, tvrdí, že nemá v plánu zvítězit, ale chránit nás vlastním tělem před piráty. Taky přístup...

Piratatak / Diamoniak - výrobce Djeco

Pro 2–4 hráče, délka hry cca 15 minut, věk 5 +

Deskové, karetní, prostě stolní hry...

Prcek nejen čte, ale taky hraje. Nebo spíš lidi kolem něj... Rozhodla jsem se na blog psát i své dojmy ze stolních her pro děti. Materiálu i praktických zkušeností z terénu mám totiž opravdu dost.

Jsem hráč. Poměrně vášnivý. Máme doma spoustu deskovek a dalších společenských her, takže jsem od minulého roku začala u nás na vsi organizovat Klub deskových her. Motivace byla jasná: zahrát si. Ono doma ve dvou to moc nejde, zvlášť když jsme s Tomem schopní (nebo spíš já) pohádat se v desáté minutě Carcassonu (event. u prvního umístěného sedláka), o Osadnících z Katanu ani nemluvě. Nakonec Klub sice vykrystalizoval jako více méně dětská záležitost, kde spíš vysvětluju a lítám od jedné partie ke druhé, ale vzhledem k tomu, že teď přes zimu projde tou odpolední dvouhodinovkou i patnáct dětí, je to docela satisfakce. 

Že to má celé hlubší smysl, si můžete přečíst třeba tady: http://ona.idnes.cz/deskove-a-spolecenske-hry-rozvoj-socialnich-schopnosti-p22-/deti.aspx?c=A151015_232025_deti_haa

Samozřejmě se snažím ke hrám dostat i svoje děti, což jde trochu ztuha, protože Tad bude mít šest až v létě a u dlouhé a složitější hry nevydrží. A taky nerad prohrává. Což naprosto chápu :-)