Pravidla léta

Díky za doporučení, Baru! Pravidla léta od australského výtvarníka a autora Shauna Tana jsou obrázkovou knížkou, která, podobně jako Gaarderova kniha To je otázka, nechává hlavní část práce na čtenáři či přečítači. Tedy samozřejmě až poté, co mu k tomu poskytne dokonalý, fascinující a surreálný svět, v němž je možné interpretovat cokoli skoro jakkoli - od tušeného příběhu, přes "morální ponaučení" až po epické detaily. Nádherná knížka!

"Tohle jsem se naučil minulé léto:" uvádí Tan knihu a následuje 16 pravidel o jedné větě doprovázených jednou nebo více celostránkovými ilustracemi - reprodukcemi Tanových olejomaleb. A můžou to být zdánlivé banality, stejně jako hluboké "filozofické" pravdy - obyčejně všechno dohromady ;-) Záleží na výkladu, který pro dítě (a nebo sami sobě) vymyslíte. Jestli ho chcete "vychovávat", pobavit ho, nebo s ním sdílet jeho (i svoje) strachy. 

Nikdy nenechávat jednu červenou ponožku na prádelní šňůře.

Středem všeho je vztah dvojice chlapců - jednoho malého a o druhého něco většího, snad bratrů, snad kamarádů. Kdo se od koho učí, je evidentní - starší je vždy ten, kdo se chová "správně", zná odpovědi, nedělá chyby, kárá, ale také trápí toho mladšího, který zas něco - většinou neúmyslně - pokazil. A peripetie toho vztahu jsou na obrázcích stále temnější a stísněnější... 

Nikdy nezapomenout heslo.

Příklad za všechno: "Nikdy nehledat důvody." Hoši se perou a kolem nich stojí tvorové z předchozích obrázků. Protože vždycky se v minulosti najde něco, co na druhého můžete vytáhnout. Au. Platí v jakémkoli vztahu, občas si to opakuji v duchu sama sobě během manželského zápolení... Každopádně se tím dítěti hezky vizualizuje to, o čem se dá dlouze a s poukazováním na vaše (a jeho) vlastní zážitky a průšvihy vyprávět...

Nikdy nehledat důvody.

Pokud by vás znepokojovalo, že neznáte ten "jediný a pravý" význam ilustrací, můžete být v klidu. Nic takového neexistuje. Tedy alespoň to Shaun Tan tvrdí. Sice nakonec neodolal a sepsal svůj osobní výklad, ale týká se jeho inspirací a myšlenek, není to nic absolutního. Pravidla léta jsou jako univerzální klíč. 

Nikdy nedávat klíče někomu neznámému.

"Nikdy nedávat klíče někomu neznámému." Řekla bych, že podobný pocit jsme si na základce, nebo nejpozději na střední škole prožili skoro všichni... A podobně depresivních zastavení je v knize čím dál tím víc... Jenže jde přece o minulé léto... V posledních stranách knížky příběh obou chlapců směřuje k příměří a zklidnění. Vše, co se stalo, je součást cesty. 

"Nikdy se nehádat s rozhodčím."? Fakt ne? :-) Ani s finálním mottem "Nikdy neporušuj pravidla. Zvlášť, když jim nerozumíš," se zrovna ztotožnit nedokážu. Pravidla jsou důsledek, ne dogma. A stejně jako si je prožili ti hoši, musí si jimi projít každý sám a po svém. Potom se dají pochopit. Ale možná se to dá vykládat ještě trochu jinak ;-)

Shaun Tan: Pravidla léta

Nakladatelství Labyrint 2014

Mistr sportu skáče z dortu

Byla samozřejmě strašná nespravedlivost, že nejrůznější "jak se do lesa volá" a "měla babka čtyři jabka" mají národní pomník v podobně nejrůznějších knížek říkadel a přitom vývoj jde dál a každá generace vytváří vlastní hlášky a veršovánky :-) Takový první pomníček lidového humoru a DIY literárního tvořeníčka přelomu milénia postavil právě autor výběru Jan Nejedlý a ilustrátor Jaromír Plachý. Říkadla, básničky, písničky a jiné srandičky, tak zní podtitul knížky, v níž lze najít cokoli od  "Ach ty jsi hezká, jak záchodová deska" přes Krysu Vasilisu až po "Byl malý Číňánek, měl malý copánek." 

Spousta uvedených výtvorů a slovních spojení jsou legrácky, které se během minulého režimu šířily v opisech skrze památníčky a dneska kolují v nejrůznějších hromadných mailech hned vedle evangelií typu "Jak vyndat klíště" a "Papkejte banány!". 

Humor je to absurdní, lechtivě nekorektní, sem tam fekální, což děti samozřejmě milují. "Bába spadla do hnoje, zabila tam kovboje!" a "Tyhle prsa vojenský, to je něco pro ženský!" nebo "Dobrý večer, kdo tu brečel". Zní to neumětelsky a možná namítnete, proč by se něco takového mělo tisknout... Mělo! Jednak z toho nenápadně dýchá tvořivá anarchie éry normalizace, v níž mnohá úsloví vznikla a tak trochu jde tedy o svého druhu svědectví doby. A potom je to skvělá zásobárna nejrůznějších slovních odpalovaček, hříček a písniček, kterými můžete dětem prošpikovat jejich slovní projev a ještě je to bude bavit. Protože za pár let je čeká puberta, země, v níž budou jen "čekovat hinty, majnkraftovat, fejsbůčkovat, lovískovat" a podobně... 

Naprosto úžasné jsou pak ilustrace Jaromíra Plachého, kterého Tadeáš miluje už od časů jeho opusu Koule a krychle. Postavičky ve tvaru jelit, brambor, zombie zvířátek, nejrůznějších bobtnajících monster a deformovaných panáčků dokonale souzní s nasbíranými slovesnými pa-skvosty. Sem tam si Plachý příběh, který ilustruje, autorsky dovypráví v bublinách a komentářích. Prostě nádhera! Celé je to takový literární smeťák-střepák, na kterém hromady byť lehce nakřápnutých věciček čekají na další generace objevitelů. Naše děti už to znají nazpamět...

Mimochodem - pořád se něco děje. Jen hláškám typu "Přišel jsem, viděl jsem, vytěžil jsem" a "Lepší iron v invu, nežli diamant v lávě", už asi nebudete bez předchozího tréninku rozumět...

 Mistr sportu skáče z dortu

Sestavil Jan Nejedlý, ilustroval Jaromír Plachý

Nakladatelství Meander 2014

Kdo si prdnul u dvora

"To je jen takový pšouk do větru" tvrdí můj muž o téhle knížce.  Tak jistě, ale vtipný, dobře napsaný a krásně ilustrovaný. Navíc v jistém věku děti prostě zbožňují slyšet slova jako prdel, prdnout, hovínko a spol. - na tom je koneckonců postavená i oblíbená knížka O krtkovi, který chtěl vědět, kdo se mu vykakal na hlavu. Prdy byly ovšem dírou na trhu - alespoň já jsem je ještě v žádném knihkupectví nepotkala...

Útlá knížečka pro děti z mateřské školky a výše rozebírá fatální situaci: na královském dvoře si přímo během slavnostního aktu kdosi nahlas upšoukl. Princezna Lenka prohlásí, že to má na svědomí její otec. Nastává klasické přehazování horkého bramboru - prdla si přece královna, zahlásí rozhněvaný král a tak to jde dál - když řetěz hanby skončí u prince, kterému stud nedovolí vymyslet si jiného pachatele, situaci rozčísne prostořeká princeznina babička. "Každý přece ví, že si prdla tady naše Lenka, tak proč tolik řečí?" Jak to skončí? Happy endem. Princezna "Prdlenka" se po chvíli váhání čestně přizná, dotyčný princ se jí zastane a je z toho svatba... Pěkná ukázka "občanské a osobní statečnosti" na ryze konkrétním příkladu ;-) 

Ideální přechod od leporel ke knížkám! Tadeášovi a Venuši se samozřejmě velmi líbí. Je to jedna z těch knih, kde si rodiče "odpočinou" - menší děti nestačí ztratit pozornost, protože textu je tam sice pomálu, ale vzbudí velkou odezvu. Navíc můžete rozebírat obrázky - co tam, sakra, dělá upír a hydra?  Téma samozřejmě skýtá výchozí bod k vyprávění o vlastních příhodách s prdy. Takže o zábavu je postaráno...

Novinka od vydavatelství HOST je vtipně dotažená do poslední čárky: následuje vysvětlení, jak prdy vznikají a autorem knihy má být popularizátor flatulologie, tedy odborník na prdy Doc. MUDr. Jonáš Ovanul, CSc.

Jonáš Ovanul: Kdo si prdnul u dvora

Ilustrace Alžběta Göbelová

Vydalo nakladatelství HOST

Velké putování Vlase a Brady

Komiks od výtvarníka Františka Skály juniora se asi prodává spíš v gallery shopech, než v klasickém knihkupectví s krtečkovými regály. Ale není to ten typ kunstu, který by děcka nedokázala strávit. Má výrazné a zároveň přiměřeně "infantilní" ilustrace. Příběh sice trochu punk, ale drží, postavy jsou celkem srozumitelné a na konci čeká i ta překvapivá pointa. Že je to více či méně švihlé, je spíš plus. Doporučuju!

  

Vlas a Brada jsou dva mládenci se speciálními schopnostmi. Prvnímu mohou růst vlasy neuvěřitelnou rychlostí do obrovské délky, druhý se na prudkém slunci pomalu vytrácí. Nevadí, že to nechápete, ono to má smysl v ději. Debatovat o tom, jestli bylo na začátku vejce nebo slepice taky nemusíme, prostě to tak je. Jednoho dne Vlas objeví modrý démant a začnou se dít věci. Přes noc ho někdo unese a Brada se vypraví na záchrannou akci. 

 

 Následuje několik pěkných absurdních situací a první velká akce: Brada dostihne motýlovce, který Vlasa unesl, ve spánku ho sváže Vlasovým vlasovým porostem a oba utíkají... Pokud hledáte v téhle knížce nějaké ponaučení, pak přišlo právě tady. Hoši sice pronásledujícího motýlovce lstí zneškodní a způsobí mu ošklivá zranění, hned se ale zastydí a pečují o něj tak dlouho, dokud se neuzdraví. Další sebezyptný moment má Brada hned na začátku cesty, kdy promoklý a prostydlý málem nechává kamaráda na holičkách. Takovou tu obecně rozšířenou mentální mantru „můžou si za to sami“ se mu ale podaří včas zpacifikovat a jde dál. Tak nějak to posouvá definici hrdinství k překonávání pohodlné malosti a nenápadné každodennosti…

Přes další vtípky a hravé absurdity se hrdinové dostávají až k hlavnímu zloduchovi, svedou s ním dramatický souboj (superschopnosti opět zaberou) a zachrání nic netušící městečko před naprostým zničením. A nakonec zjistí…

Tadeáš má komiksy rád. Nevadí mu, když mu jen čtu hlášky z bublin. Samozřejmě se obrázky dají číst i doslovně – nebo spíš včlenit popis situace do vyprávění. Funguje obojí.

 František Skála jr.: Velké putování Vlase a Brady

Vydalo Arbor Vitae v roce 2007

Jedno z rodičovských dilemat: Stín ryby? WTF?!

Zpátky do Afriky!

Sourozenci Terezka a Ondřej na výletě v pražské ZOO podlehnou argumentům papouška šedého a otevřou mazanému opeřenci klec. To stačí. Jára, jak se pták jmenuje, postupně osvobodí všechny, kteří do toho jdou s ním: slona, žirafu, čápa marabu, pelikána, kobru a fenka. Jejich cíl je jasný: vrátit se domů, do Afriky, odkud všichni pocházejí. 

Následují peripetie ryze městské: slon rozsedne tramvaj, na níž se hodlali svést do Hlubočep, celá suita na pochodu městem předstírá, že propagují cirkusové turné. Českým venkovem projdou hladce, díky dokonalé spolupráci překonají i hraniční hory a nakonec stanou u moře… Poslední zádrhel, čili jak vydělat peníze na lodní lístky, vyřeší každý po svém. Slon vykládá z lodí bedny s nákladem, žirafa čistí okna, kobra zbaví palubu všech dotěrných myší a třebas fenek ty peníze prostě nevědomky vyžebrá :-)

  

Jednoduchý a celkem stručný příběh dokreslují drobné detaily ze světa našich každodenních klišé. Důvěřivý hlídač je z Českého ráje a fenka považuje za voříška. Pán, který zvířátkům poradí, kudy z města, mobiluje tak zaneprázdněně, že si ani nevšimne, komu to vlastně odpovídá. Zmatený řidič rozsednuté tramvaje se stáhne ke stánku s občerstvením a u piva tam zůstane až do večera… Zbytek vyprávění už prosviští rychlejším tempem, autor se víc zaměřuje na své zvířecí hrdiny. Každé z nich se něčím vyznamená, přispěje k hladkému průběhu cesty. Vůbec to nevadí. Ona i ta dětská pozornost posléze pomalu klesá a už jde jen o to, dostat se spolu se zvířátky ke zdárnému finále.

  

Knížka má fajn formát: ani velký, ani malý. Dobře se čte na pokračování. A jeden z hlavních důvodů, proč jsem ji Tadeášovi pořídila, jsou půvabné ilustrace od Alžběty Skálové a hravá grafická úprava. Součástí je rozkládací mapa cesty a snad i pohlednice, ale tu jsem k výtisku nedostala.

Jiří Dvořák: Zpátky do Afriky! (ilustrace Alžběta Skálová)

Nakladatelství Baobab, 2012, druhé vydání, cena cca 230 Kč